Socha Bruncvíka na Karlově mostě původně nemělas pověstí o lvu v českém znaku nic společného. Byl to takzvaný „roland“,s malým r. Jméno připomíná hrdinu Rolanda, který měl dle tradice být strážcem královských výsad Karla Velikého. Označeném „roland“ ale obvykle rozumíme o sochu strážící listinu s městskými právy. To je i příklad sochy na Karlově mostě. Příchozí si měli při vjezdu do města připomínat, že Staré město pražské má právo vybírat při vjezdu clo. Byl to tedy jakýsi kamenný celník a strážce městské brány v jednom[1] .Původní socha z konce 15. století, snad z dílny Matěje Rejska, byla zničena roku 1648 v bojích se Švédy během třicetileté války. Zůstalo z ní jen torzo sloupu – a také nákres z doby Rudolfa II. Byl to hlavně symbol nezávislosti a samosprávy města. – stejně jako ROLANDI, kteří jsou v některých svobodných říšských městech

S pověstí o Bruncvíkovi začala být socha na Karlově mostě spojována zřejmě až po romantické úpravě. Volnou nápodobu podle nákres u původní sochy provedl roku 1886 sochař Ludvík Šimek. Z původní funkce sochy zbyl dodnes městský znak na „Bruncvíkově“ štítu a listiny (roly), které drží postavy v reliéfech na sloupu. Je to možná zvláštní, ale dnešní „Bruncvík“ na Karlově mostě přímo ve štítu lva nemá. Lvi jen jako heraldická zvířata drží pražský znak. Lev se však schovává rytíři u nohou, stejně jako na původní zničené soše. Pokud ho chcete vidět, musíte se z mostu trochu naklonit směrem odleva. Nespadněte!

Bruncvík a záhadná cesta lva do českého královského znaku
‍Většina z nás příběh o Bruncvíkovi zná až z pozdějších zpracování, nejčastěji ze Starých pověstí českých od Aloise Jiráska. Jeho kořeny i inspirace jsou ale mnohem starší. Nejstarší podoba středověké rytířské povídky s názvem Kronika o Bruncvíkovi se dochovala v rukopisu z poloviny 15. století. Už tehdy však spíš než k poučení sloužila k zábavě. Povídce o Bruncvíkovi předcházela už ve středověku povídka Štilfrýd. Její děj pojednává o knížeti, jenž měl údajně do českého znaku získat znak orlice – na něj pak Bruncvík navázal se lvem. Obojí je příklad takzvané erbovní pověsti. To byly příběhy, které měly srozumitelnou formou vysvětlit původ heraldického znaku. Lev jako symbol královské moci v době vrcholného středověku (13. století) nahradil do té doby nejobávanější evropské zvíře –medvěda. Šlo o rozšířenou módu, jak dokládá i v našem komiksu zmíněný znak Lucemburků nebo Brunšviků. Lev v heraldickém znaku tedy zdaleka není českou zvláštností. Odborníci na středověkou historii se opakovaně pokoušeli spojit Bruncvíka s některým z českých středověkých vládců, ale nikdo s přesvědčivým názorem nepřišel. Bruncvík v českém příběhu je zkrátka fiktivní postava. V příběhu o blíže neurčeném českém knížeti najdeme prvky z artušovského příběhu o Yvainovi, rytíři se lvem. Hlavní pasáže Bruncvíkova dobrodružství ale čerpají z antických eposů (Odysseova putování) a dokonce i z arabských Pohádek tisíce a jedné noci (pták Noh, námořník Sindibád). Literární vědci si s příběhem už léta lámou hlavu. Dnes bychom asi řekli, že je to povedená koláž různých ve středověku oblíbených motivů. K těm náleží i magický meč stínající všem nepřátelům hlavy. Jinak je to se samotným jménem Bruncvík, které je nejspíš českou podobou staroněmeckého Bruneczwig. To je jméno dnešního města Braunschweig ve německém spolkovém státě Dolní Sasko. Jméno Bruncvík tak lze zřejmě spojit s vévody z Brunšviku, příslušníky mocného rodu Welfů. Vévoda Jindřich Lev (1129-1195) byl svého času nejvýznamnějším šlechticem Svaté říše římské. Právě on si nechal roku 1166 na hradním nádvoří postavit dodnes úchvatnou románskou sochu lva, jehož měl brunšvický rod i ve znaku. Synem Jindřicha Lva byl římský císař a král Ota IV. Brunšvický, jediný z Welfů, který se stal středověkým císařem. Otovými dočasnými - a nepříliš spolehlivými - spojenci byli na krátko i český kníže a moravský markrabě Vladislav Jindřich a jeho starší bratr Přemysl I. Otakar. Zatímco Přemysl se po řadě neshod v přemyslovském příbuzenstvu nakonec stal králem (a královskou korunu potom dědili pouze jeho potomci), Vladislav Jindřich se po dohodě s bratrem přijal vládu na Moravě a spokojil se s podřízeným titulem markraběte. Ale právě na markraběcí jezdecké pečeti Vladislava Jindřicha z roku 1213 se dochovalo nejstarší české zobrazení lva na štítu. Zda šlo o osobní znak, zůstává z pramenů nejasné, lev se totiž ve stejné době objevoval i v erbu jeho bratra Přemysla. Nejasné zůstává i to, jestli už tehdy měl lev dva ocasy. Jako královský znak se nakonec dvojocasý stříbrný lev ve skoku v červeném poli prosadil až koncem13. století, za vlády Přemysla Otakara II. https://cs.wikipedia.org/wiki/Bruncv%C3%ADk Náš komiksový příběh se odehrává v královském sále na hradě Křivoklát, který nechal v jeho vrcholně středověké podoby nechal vybudovat Přemysl II. Otakar. Šlo o vrchol dobového stavitelství a luxusu. Počátkem roku 1375, kdy se zde nakrátko zastavil český král Václav IV. i s otcem Karlem, zde ještě byla původní přemyslovská výzdoba, hlavně bohaté nástěnné malby s erby zemí, které Přemysl II. Otakar ovládl. Můžeme předpokládat, že v sále byla i oblíbená kachlová kamna s heraldickými motivy (podobná, jako se dochovala ve zlomcích třeba z hradů Zvíkov nebo Bílina). Václav měl hrad rád, trávil zde i část dětských let. V dospělosti jej využíval k výpravám do královského loveckého hvozdu a nechal sál i hrad přestavět. Později dával přednost novějšímu Točníku. Středověká výzdoba Křivoklátu ale vzala za své při požáru hradu roku 1422. Hrad byl poté dobyt husity a obnovy a nové krásy se dočkal až za Jiřího z Poděbrad a hlavně Jagellonců. Detailnější podobu vybavení sálu zdoby lucemburské proto neznáme. Interiéry v našem příběhu jsou tedy pouze (ne zcela věrohodným)pokusem o rekonstrukci.